8. den 21.7.2013 neděle

MESCHERIN – ŠTĚTÍN – SWINOUJSCIE – KORSWANDT 56 km + loď

Ráno jsme, jako vždycky, vyjeli kolem 9:30 z Mescherinu rozhodnutí držet se původní trasy.

Ale hned po výjezdu z Mescherinu nás začala zviklávat směrovka cyklotrasy na Štětín, která šla zatím souběžně s naší trasou. Ta loď nás prostě lákala.

Projeli jsme Staffelde a směřovali na Neurowitz a cestou v polích byla najednou odbočka na polskou cyklotrasu cca 13 km až do Siadlo – Dolne. Vypadalo to dobře, tak jsme se rychle rozhodli a jeli jsme.

Rozdíl v německých a polských cyklostezkách byl znát velmi rychle. Stezka asfaltová, pěkná, ale neskutečně zarostlá. Jet se ale dalo dobře. To však netrvalo dlouho. Brzy přišla křižovatka a cyklostezka ukazovala na nezpevněnou polno-lesní cestu, kamenitou a zarostlou už od pohledu. Radost pro vozíky! Doptali jsme se a poslali nás po silnici – málo frekventovaná vesnická cesta, pohoda. Je sice taky dost rozbitá, ale na to jsme z domova zvyklí.

Když jsme přijeli na další křižovatku, kde ústila i ta původní cyklostezka, byli jsme rádi, že jsme jeli po silnici. Po té cyklostezce snad nemůže jet ani samotný cyklista bez bagáže!

Pak jsme se zase rozhodli pokračovat po stezce, protože se zdála jakž takž dobrá – no, chudáci děti. Kamení, prach.

My dřeli jak koně do kopce – polňačka, štěrk lesem a na závěr jako bonbonek to nejlepší – štěrkové klesání – dlouhé a téměř kolmé, hrůza! Vedli jsme to dolů a měli jsme co dělat, abychom to udrželi.

Po tom nebezpečném sjezdu už jsme byli jen malý kousek od Štětína a tak jsme dali dětem oběd a nechali je vylítat na odpočívadle.

Jeli jsme pak kousek podél řeky a opět příšerná cesta. Zřejmě jsme špatně odbočili, mizerné značení, prostředí krásné, cesta hrozná. Drncání, drncání, prach. Jakmile byla odbočka na asfaltovou silnici, vzdali jsme cyklostezku a jeli jsme po vesnických cestách až do Štětína. To jakž takž šlo, ale značení žádné a lidé nám nebyli schopni poradit.

Nakonec jsme dorazili na okraj Štětína k hlavním tahům. Naštěstí tady cyklostezka do centra vedla krásná, ale bylo to ještě strašně daleko, čas jsme měli, loď měla jet ve čtyři hodiny, ale nevěděli jsme odkud a Štětín nás pěkně vytrestal.

V 15:15 jsme stále ještě nevěděli, odkud nám to jede a píchli jsme kolo u jednoho vozíku. Jirka to bleskově vyměnil a pak už jsme to jako zázrakem našli. Jen nám bylo líto, že nám nezbylo trochu času na prohlídku centra Štětína, od lodi to bylo kousíček a vypadalo to moc hezky.

Cesta Bosan Expresem stála 175 PLN a naložili nás se vším všudy. Loď byla naštěstí poloprázdná. Na lodi jsme potkali pár známých tváří z našeho putování, se všemi jsme se zdravili a sdělovali si dojmy především z polských cyklostezek.

Děti se nám na lodi trochu rozdováděli, pořád tam pobíhali, naštěstí se nikdo nezlobil, všichni byli tolerantní. Upláceli jsme děti nanuky a pořád jsme je vyzvedávali, aby viděli jak plujeme. Byla to krásná cesta.

Cílová stanice byla Swinouscije už na ostrově Usedom. Dopluli jsme tam v 17:15 a zbývalo nám už jen pár kilometrů do našeho cíle – do kempu v Korswandtu.

Před lodí už čekala spousta lidí, jen jsme vystoupili, nalodili se a pluli zpátky do Štětína. Barunce se líbilo ten mumraj pozorovat, nicméně potřebovala kakat, takže na nabřeží u lodi seděla na nočníku a pozorovala lidi …

Když loď odplula, vyrazili jsme na Ahlbeck. Přejeli jsme hranice a oddechli jsme si – uf, zase v Německu, hurá. Rozdíl je znát okamžitě. Cesta na Korswandt byla perfektně značená a byl to jen kousek. Sice nějaký ten kopec, ale to už jsme přežili. Našli jsme kemp, zapsali jsme se, vypustili děti a  … umřeli. No, trošku jsem si oddechli. Dneska to bylo poněkud dobrodružné.

Děti si hned běželi hrát s dalšími dětmi na písek a na klouzačku. Je hezké, jak děti nemají jazykové bariéry, většinou se nějak domluví.

Potěšilo nás, že se Barunka nenechala utlačit drzým chlapečkem a navíc ještě bránila Honzíka.

Kemp v Korswandtu je docela velký, jedna noc nás stála asi 20 EUR plus sprcha 0,50 EUR. Kemp je ale hlučnější, lidé jsou tu hlučnější, provozuje se tu východoněmecký rekreantismus ve velkém stylu. Také je to u silnice a je to znát.

Opět jsem si užila sprchu – šla jsem s Honzíkem, pokakal se mi tam na zem, rozbila se mi skleněná lahvička s deodorantem na zemi, dařilo se mi. Ale i táta si to s Barunkou užil – naházela mu čisté věci na zem …

Tak jsme v cíli – obvolali jsme rodinu, domluvili si na středu odvoz a dál nás čekají už jen dva dny odpočinku u moře.

Večer ale došlo k tragédii. Chlupatá opička – Baruščina nejvěrnější kamarádka, už notně špinavá a umolousaná, nebyla k nalezení. Prohrabala jsem oba vozíky, všechno to naše harampádí a nikde jsem ji nenašla.

To byl velký pláč, veliký, převeliký. Takže jsme prohlíželi fotky, kdy ji Baruška naposledy měla, jestli s ní vůbec vystoupila z lodi … a naštěstí ano. Takže jsem znovu prohrabala vozíky a pak mě napadlo jít se podívat k recepci, jestli ji tam Baru někde nenechala, když jsme přijeli.

A hle – opička si to seděla na lavičce u stolu s pány, co tam popíjeli pivo. Takže dětský spánek zachráněn, rodičovský taky a máma byla hrdina.